Recenze: Jedna bitva za druhou s Leonardem DiCapriem

Do kin vstoupil nový film Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Příběh revolucionáře (DiCaprio), kterému unesou dceru kvůli jeho minulosti, a on je tak vržen do spirály absurdních situací a překážek na cestě za její záchranou. Zahraniční recenze nešetřily chválou o „nejlepším filmu roku“, kde i samotný Steven Spielberg prohlásil, že film už viděl třikrát a je podle něj „skvělý“. Očekávání tedy byla nastavena vysoko. Jak to dopadlo?

Paula Thomase Andersona považuji za jednoho z nejtalentovanějších žijících režisérů a Leonarda DiCapria za jednoho z nejlepších herců, který pracuje s těmi nejschopnějšími v Hollywoodu. Když se oznámilo, že se tihle dva spojí pro nový projekt, byl jsem štěstím bez sebe. Trailery neprozrazovaly mnoho, ale věděl jsem, že mě čeká zběsilá, akční a hlavně bizarní jízda s božským Leem pobíhajícím po poušti v županu. A právě v tomhle případě je rozhodně nejlepší si před návštěvou kina o filmu moc nezjišťovat. Jelikož je za kamerou a scénářem PTA, je jasné, že příběh se bude odvíjet jinak, než si divák dokáže představit. Film otevírá hned spoustu témat ohledně současné situace ve Spojených státech i ve světě. Sledujeme rozklad společnosti, kde každý musí stát pevně na jedné straně a věřit tomu, čemu by věřit měl. Co mě příjemně překvapilo, je to, že PTA se nezaměřuje pouze na kritiku „Trumpovské Ameriky“, ale s neuvěřitelně pevnou rukou nastavuje zrcadlo oběma stranám. Pokrytečtí jsou ve výsledku úplně všichni bez ohledu na politický postoj.

Celý film je navíc podtržený skvělou disharmonickou hudbou, která posiluje intenzitu v jednotlivých scénách. Film by se dal rozdělit na tři třetiny, z nichž každá je trochu jiná, co se atmosféry týče. Ano, Anderson se nebojí střídat žánry. V té první sledujeme politické drama, ve druhé se to promění v zhulenou komedii a ve finální pak dostáváme akční thriller s jednou z nejoriginálnějších automobilových honiček, kterou jsem kdy na plátně viděl. PTA si tady opravdu hraje a my tak můžeme být svědky vizuálně hypnotických scén po celých 164 minut filmu. A když už jsme u té stopáže, musím zmínit i nedostatky, které Jedna bitva za druhou rozhodně má.

Bohužel, samotný příběh působí trochu řídce na to, aby udržel diváka v neustálém tempu po celých 164 minut. To je znát hlavně ve druhé třetině, kdy musíme na pointu toho, proč Leova postava řve do telefonu alespoň třikrát, čekat strašně dlouho, a nedostane se tak euforický zážitek ze vší té bizarnosti, jako tomu bylo třeba u Andersonova filmu Opilí láskou s Adamem Sandlerem. Srovnání s režisérovými předchozími kousky se ubránit nedá, a vedle filmů jako jsou Hříšné noci nebo Až na krev, které patří mezi nejlepší filmy, jaké jsem kdy viděl, působí jeho novinka jen jako slušný film. To ale samozřejmě neznamená, že nejde o jeden z nejsilnějších zážitků roku. Vůbec ne.

Všichni herci jsou parádní. Benicio Del Toro v roli vyklidněného učitele bojových sportů Senseie, který je symbolem toho, že i ve společnosti plné zlomených jedinců existuje správný člověk, na něhož se vždy můžete spolehnout, je naprosto uchvacující. DiCaprio v roli zkouřeného bývalého revolucionáře a otce šestnáctileté dcery je tradičně skvělý. Tím nejvýraznějším je ale tentokrát Sean Penn, jehož karikatura „toxické maskulinity“ vám rozhodně utkví v paměti.

Jedna bitva za druhou je rozhodně film, který si zaslouží pozornost a návštěvu kina (IMAX?). PTA má sice ve své filmografii lepší zářezy, ale to neznamená, že jeho novinka není jedním z nejzajímavějších filmů letošního roku. Vyrazte do kina a věřím, že nebudete litovat. Jestli vám vezme dech, to nevím. Ale rozhodně uvidíte film, kterému se podobá jen máloco.