Stranger Things není jen seriál, je to stroj času. Když se dnes řekne Netflix, vybaví se nám červené logo a hned vzápětí synťáková znělka, která nás přenáší do fiktivního městečka Hawkins v Indianě. Moje osobní cesta k tomuto fenoménu nebyla přímá – k první sérii jsem se dostal až dva roky po její premiéře, kdy už svět šílel. Možná právě ten odstup mi ale umožnil vnímat seriál bez růžových brýlí počátečního hypu.
Dnes, když máme za sebou čtyři masivní kapitoly, je ideální čas se zastavit a podívat se na celou ságu kritickým, ale fanouškovským okem. Která série zestárla nejlépe? Proč mě oslovil neonový vizuál trojky více než temnota dvojky? A je čtvrtá série mistrovské dílo, nebo jen nafouklá bublina? Pojďme to rozebrat.
Série 1: Zjevení, které vrátilo 80. léta do hry (a mě do dětství)
První sezóna pro mě zpětně zůstává naprostým zjevením. I když jsem ji viděl se zpožděním, fungovala na mě jako okamžitý teleport do dětství. Bratři Dufferovi zde dokázali něco neuvěřitelného – vzali esenci knih Stephena Kinga (malé město, parta dětí, nevyslovitelné zlo) a smíchali ji s dobrodružným duchem filmů Stevena Spielberga, jako jsou The Goonies nebo E.T. – Mimozemšťan.
Síla první řady netkvěla v digitálních tricích, ale v intimitě. Bylo to komorní drama o ztrátě kamaráda Willa, které stálo na uvěřitelných výkonech dětských herců. Mike, Dustin, Lucas a Eleven nebyli jen figurky ve scénáři; byla to parta, které jste věřili každou hádku nad Dungeons & Dragons i každou slzu. Ta chemie byla hmatatelná.
Atmosféra byla hustá tak, že by se dala krájet. Blikající vánoční světýlka, kterými Joyce (skvělá Winona Ryder) komunikovala se synem, se stala ikonickým obrazem dekády. První série neměla žádnou „vatu“. Osm epizod uteklo jako voda, tajemno kolem laboratoře a světa „Vzhůru nohama“ bylo dávkováno přesně tak, aby vás to nutilo pustit si další díl okamžitě, i když byly tři ráno. Pro mě to byl bezchybný start. Hodnocení: 9/10
Série 2: Temnější, větší, ale… prokletí „ztracené sestry“
S druhou sérií přišel klasický syndrom „druhého alba“. Rozpočet narostl, svět se rozšířil, ale příběh začal místy drhnout. Tvůrci se snažili všechno udělat velkolepější, což paradoxně uškodilo té komorní atmosféře, kterou jsem miloval na jedničce. I když se vizuál posunul a hrozba Stínového monstra (Mind Flayer) byla děsivější než osamělý Demogorgon, tempo vyprávění začalo kolísat.
Největším kamenem úrazu a důvodem, proč tuto sérii řadím nejníže, je struktura. Bylo cítit, že počet dílů je na samotný děj příliš vysoký. Vrcholem tohoto trápení byla sedmá epizoda, kde se Eleven vydává do Chicaga za svou „sestrou“ Kali. Tato odbočka působila jako pěst na oko – jiný vizuál, jiné postavy, nulový dopad na hlavní dějovou linku v Hawkins. Kdybychom tuto epizodu vystřihli, seriálu by to jen prospělo.
Abych ale jen nekritizoval – druhá řada přinesla i skvělé momenty. Především vývoj postavy Stevea Harringtona, který se z nesympatického frajírka proměnil v ochranitelskou „chůvu“ s pálkou pobitou hřebíky. To byl scenáristický masterclass. Finále na školním plese (Snow Ball) pak dokázalo dojmout a krásně uzavřít jednu etapu. I tak ale zůstává pachuť zbytečného natahování. Hodnocení: 8/10
Série 3: Neonová jízda v obchoďáku – Můj osobní vrchol seriálu
Tady se můj názor možná rozchází s puristy, kteří preferují temnotu, ale pro mě je třetí série společně s tou první absolutním vrcholem Stranger Things. Tvůrci udělali odvážný krok: zahodili hnědé a šedé filtry podzimu a vrhli nás do sytého, barevného a zpoceného léta roku 1985. A ten „vibe“ byl neskutečný.
Tato série mě bavila svou energií. Bylo to čistokrevné „coming-of-age“ drama. Děti totiž vyrostly, řešily první lásky, rozchody a hledání identity, což seriálu dodalo tolik potřebnou lidskost a humor. Eleven konečně nebyla jen zbraní, ale dospívající dívkou, která objevuje svět (a módu) v novém obchoďáku Starcourt Mall. Právě obchoďák se stal centrálním bodem dění a dokonalou satirou na konzumní společnost 80. let.
Třetí řada byla nejvtipnější, nejmilejší, ale ve finále i nejemotivnější. Akční scény měly spád a závěrečná bitva byla epická. A nemůžu nezmínit ten moment, který mi utkvěl v paměti nejvíc – Dustin a Suzie zpívající NeverEnding Story uprostřed apokalypsy. Je to scéna, která by v jiném seriálu působila trapně, ale tady to bylo dokonalé shrnutí toho, proč Stranger Things milujeme. Je to mix napětí, nostalgie a totální absurdity, který prostě funguje. Hodnocení: 9/10
Série 4: Děsivý Vecna, nafouklá stopáž a zbytečná Kalifornie
Po barevné trojce přišla studená sprcha v podobě čtvrté série. Tvůrci se rozhodli pro radikální posun k hororu, což kvituji s povděkem. Představení Vecny jako hlavního záporáka bylo trefou do černého. Konečně jsme neměli proti sobě jen beztvarý mrak nebo zvíře, ale inteligentního nepřítele s děsivou historií a motivací. Jeho propojení s minulostí Eleven dalo celému univerzu hloubku, která mu chyběla.
Série nám dala jeden z nejsilnějších momentů vůbec – útěk Max ze spárů Vecny za tónů Running Up That Hill od Kate Bush. To byla scéna, kde vizuál, hudba a emoce splynuly v dokonalý celek. Bohužel, čtvrtá série trpí gigantismem. Epizody mají délku celovečerních filmů (poslední díl má 2,5 hodiny!), a upřímně, ne vždy je čím tu stopáž naplnit.
Děj se rozpadl do tří linek a ne všechny fungovaly. Zatímco linka v Hawkins byla skvělá a ta v Rusku s Hopperem ušla, linka v Kalifornii byla vyloženě slabá. Mike a Will tam většinu času jen seděli v dodávce. A pak je tu Argyle – zhulený kamarád z pizzerie. Pro mě osobně jedna z nejzbytečnějších postav v historii seriálu. Jeho humor mi nesedl a v temném, vážném příběhu působil jako rušivý element, který tam byl „napsaný na sílu“. Čtvrtá řada je vizuálně úchvatná, hororově skvělá, ale brutálně nafouklá. Hodnocení: 8/10
Závěrečné myšlenky
Stranger Things je jízda, která má své vrcholy i pády, ale jako celek drží pohromadě skvěle. Od nostalgického úvodu, přes zakopnutí v druhé řadě, až po neonovou euforii trojky a hororové finále čtyřky. Je to seriál, který definoval jednu generaci diváků a ukázal sílu streamovacích služeb. I přes výhrady k délce epizod nebo některým postavám se do Hawkinsu vždycky rád vrátím.
Tím ale moje cesta tímto světem nekončí. Nedávno jsem se podíval na zoubek začátku velkého finále. Pokud vás zajímá, jak se tvůrci poprali s úvodem poslední kapitoly, [přečtěte si mou recenzi na 1. část 5. série]. Rozebírám v ní, jestli se čekání vyplatilo a zda si seriál drží kvalitu i na samém konci.