Osobní tip: Vetřelci – Když James Cameron definoval filmovou dokonalost
Pokud jste četli moji čerstvou recenzi na nový Avatar: Fire and Ash
, asi víte, že jsem z aktuálního směřování Jamese Camerona trochu na rozpacích. Pokud se mě ale někdo zeptá, který film tohoto režiséra považuji za jeho absolutní vrchol, moje odpověď je okamžitá a nekompromisní. Nejsou to modří domorodci na Pandoře ani epická tragédie Titanicu. Je to rok 1986 a snímek Vetřelci (Aliens). Pro mě osobně jde o nejlepší díl celé ságy a dost možná o nejlépe vybalancovaný akční sci-fi horor, který byl kdy natočen. Právě u tohoto klenotu si člověk uvědomí, co mi u nového Avatara tolik chybělo – nekompromisní tah na branku a drsnost, která vás přibije do sedačky.
Mistrovská lekce v budování tempa
Vzít komorní, plíživý vesmírný horor Ridleyho Scotta a proměnit jeho pokračování v totální válečné peklo, to vyžadovalo od tehdy mladého Camerona obrovskou dávku drzosti a filmařského sebevědomí. Ale on to dokázal. Vetřelci jsou unikátní v tom, jak mistrovsky pracují s gradací. První hodinu vás film nechává v mírné nejistotě, buduje chemii mezi mariňáky a pomalu utahuje smyčku napětí. A pak, v momentě, kdy poprvé zapípá detektor pohybu v temné chodbě, se spustí lavina, která vás nepustí až do závěrečných titulků.
Ten film je dokonale vybalancovaný. Je to horor, u kterého se potíte strachem v momentech, kdy na plátně není nic vidět. Je to akční jízda, kde každá vystřelená kulka z pulzní pušky má svou váhu. A je to i psychologické drama o ženě, která se musí postavit svým nejhorším nočním můrám.
Postavy, na kterých vám záleží (a ty nejlepší hlášky)
Cameronův největší triumf v tomto filmu nejsou jen efekty, ale postavy. Sigourney Weaver jako Ellen Ripleyová zde prochází neuvěřitelným obloukem – od zlomené přeživší až po ikonickou bojovnici, jejíž mateřský pud v boji proti mimozemské Královně dodává filmu nečekanou emocionální hloubku.
A pak je tu jednotka koloniálních mariňáků. Postavy jako Hicks, Vasquezová nebo Hudson jsou napsané tak skvěle, že i po desítkách zhlédnutí vás jejich osud mrzí. Film je doslova nahláškovaný k prasknutí – věty jako „Game over, man! Game over!“ nebo „Get away from her, you bitch!“ už dávno zlidověly. Ale ty hlášky tam nejsou jen pro efekt; organicky dotvářejí atmosféru špinavé, industriální budoucnosti, které věříte každý šroubek.
Praktické efekty vs. digitální doba
Když se na Vetřelce dívám dnes, znovu mě fascinuje, jak skvěle vypadají. Díky sázce na praktické efekty, miniatury a reálné masky z dílny Stana Winstona film prakticky nezestárl. Xenomorfové jsou hmatatelní, slizcí a děsiví. Finální souboj v nakladači (power loader) je čistá filmařská euforie, která i po téměř 40 letech působí opravdověji než většina dnešních CGI bitev.
Tohle je přesně ten James Cameron s pověstnými „koulemi“, kterého obdivuji. Režisér, který se nebál být drsný, nekompromisní a vizuálně špinavý. Ve Vetřelcích není ani minuta vaty. Každá scéna posouvá děj, každá postava má svůj smysl a každé střetnutí s monstrem má svou osudovost.
Pokud jste tenhle klenot náhodou delší dobu neviděli (nebo snad vůbec, což vám upřímně závidím), okamžitě to napravte. Je to připomínka doby, kdy Cameron točil filmy, které nepotřebovaly 200 minut na to, aby se staly nesmrtelnými. Je to definice filmové radosti.
Moje hodnocení: 10/10