Digger pro mě byl před projekcí tak trochu velkou neznámou. Od Alejandra G. Iñárritua jsem tentokrát čekal hlavně další dávku high-art nabubřelosti, ke které se jako režisér a scenárista občas až příliš rád upíná. Ještě skeptičtější jsem byl ve chvíli, kdy jsem zjistil, že má jít o satiru. Americké komediální satiry posledních let mě totiž příliš neoslovily. Ať už šlo o K zemi hleď! nebo Mickey 17, pokaždé jsem měl pocit, že se film až příliš snaží divákovi vysvětlit, čemu se má smát a nad čím se má zamyslet. Digger je naštěstí úplně jiný případ.
Satira, která konečně funguje
Iñárritu navíc udělá v první třetině filmu něco poměrně chytrého. Přijde twist, který celý příběh posune někam trochu jinam a dodá mu další vrstvu. Bez něj by Digger možná skončil jako další hlasitá satira o tom, jak je současná společnost špatná. Takhle ale dostává prostor rozehrát něco mnohem zajímavějšího.
Příběh sleduje Diggera Rockwella v podání Toma Cruise, extrémně bohatého a vlivného muže, který se postupně dostává do stále absurdnějších situací. Iñárritu přes něj rozehrává satiru o moci, penězích, politice i společenském postavení a rozhodně si nevybírá pouze jednu stranu Atlantiku.
Co se nám Digger snaží říct?
Digger totiž nastavuje zrcadlo jak Americe, tak Evropě, a právě v těchto momentech mě film bavil nejvíc. Jedna scéna, ve které Cruiseova postava přichází promluvit před evropské politické představitele, je pro mě dokonce jednou z nejlepších scén tohoto roku.
Tady se dokonale spojí všechno, co na filmu funguje. Kamera, hudba, Cruiseův herecký výkon i samotná absurdnost celé situace vytvářejí neskutečnou podívanou. A když už jsme u kamery. Asi nikoho nepřekvapí, že Emmanuel Lubezki odvádí naprosto úchvatnou práci. Některé záběry jsou vizuálně nádherné a jenom upevňují celý zážitek, který jsem si z filmu odnesl. Ten člověk je opravdu mistrem svého řemesla.
Je Tom Cruise víc než jen akční hvězda?
Digger zároveň připomíná jednu věc, na kterou se v posledních letech možná trochu zapomnělo. Tom Cruise opravdu není pouze akční hvězda, která skáče z letadel, visí na helikoptérách a riskuje život kvůli dalšímu Mission: Impossible.
Je to pořád plnohodnotný herec. Ani pod pořádnou vrstvou make-upu neztrácí charisma a dokáže být směšný, nepříjemný i překvapivě lidský. Výborně mu sekundují také John Goodman, Jesse Plemons nebo Riz Ahmed. Právě díky hercům funguje i humor, který naštěstí většinou nepůsobí nuceně.
Kde má Digger největší slabiny?
Film dokáže být vtipný a zároveň vás donutit se nad tím, co právě sledujete, skutečně zamyslet. Přesně tak by podle mě správná satira měla fungovat. Ne všechno je ale perfektní. Některé epizody jsou nataženější, než by bylo potřeba, zatímco jiné působí skoro zbytečně a mohly být mnohem údernější. Nejvíc jsem to cítil například u finále na lodi, ze kterého podle mě šlo vytěžit podstatně víc.
Úplně jsem navíc nepochopil ani poměrně násilně vloženou linku se ztracenou dcerou. Chápu, čeho se přes ni Iñárritu pravděpodobně snaží dosáhnout a že má Diggerovi dodat další lidskou rovinu, ale v rámci celého filmu na mě působila spíš jako něco, co tam bylo vloženo jen proto, aby příběh získal další emocionální vrstvu. Vedle mnohem zajímavější satiry a absurdních situací mě tahle část jednoduše tolik nezajímala a film by podle mě fungoval i bez ní.
Dokázal mě Digger překvapit?
Ve výsledku je ale Digger filmem, který mě po celé dvě hodiny bavil a místy dokonce mnohem víc, než jsem před projekcí čekal. Iñárritu tentokrát svoje umělecké ambice dokázal spojit s filmem, který má tempo, humor a něco skutečně chce říct. Po Revenantovi je to pro mě velmi příjemná změna.