Fenomén Backrooms vznikl v roce 2019 z jediné znepokojivé fotografie prázdné místnosti se žlutými stěnami a zářivkovým osvětlením, která se objevila na internetovém fóru 4chan. K obrázku se brzy přidala krátká creepypasta o tom, že pokud člověk „vyklouzne z reality“ na špatném místě, ocitne se v nekonečném labyrintu opuštěných kancelářských prostor, odkud není úniku. Z jednoduchého internetového mýtu se postupně stal jeden z největších hororových fenoménů posledních let.
Moje zkušenost s Backrooms byla přitom poměrně omezená. Před zhlédnutím filmu jsem znal pouze devítiminutový found footage snímek The Backrooms od Kane Parsons na YouTube, který v roce 2022 proměnil internetovou legendu v audiovizuální noční můru a odstartoval její cestu až do Hollywoodu.
Fenomén Backrooms a velká očekávání
Teď k tomu, jak se mi film líbil. Mám opravdu slabost pro horory a dělá mi neskutečnou radost být svědkem hororové dekády, v níž se nacházíme. Ta patří především talentovaným tvůrcům, kteří se nebojí se žánrem experimentovat – jako například loňská Hodina zmizení.
Backrooms vypadalo už z traileru na solidní atmosférickou jízdu, kde postavy bloudí nekonečným bludištěm v podobě opuštěných, žlutě osvícených kancelářských prostor. Kane Parsons, jakožto mladický, teprve devatenáctiletý režisér, který stojí i za již zmíněným YouTube shortem, měl doručit něco svěžího a nespoutaného, kde se fantazii meze nekladou. A bohužel se mu to moc nepovedlo.
Co se filmu Backrooms povedlo
Začal bych s věcmi, které se mi na filmu opravdu líbily. Parsons rozhodně umí pracovat s těmito prostory jako takovými a scény, kde se Chiwetel Ejiofor dlouhé minuty prochází nekonečným kancelářským labyrintem, jsou opravdu velmi atmosférické a navozují ten správný creepy vibe, kdy si nejste zrovna jistí, jestli na vás z nějakého tmavého koutu pokoje nevyskočí děsivá potvora.
Ať už byly scény snímány stylem found-footage, nebo klasickou kamerou, je tam vidět opravdu skvělá práce s napětím, kdy místo nespočtu lekaček dostáváme solidní dávku mrazení. V téhle rovině je to vážně super. Když se film drží čistě mysteriózního hororu, opravdu nutí diváka nespustit oči z plátna, i když celou dobu kouká na prázdné místnosti, které občas obsahují např. jen poházený nábytek. Snímek má navíc opravdu skromný rozpočet 10 milionů dolarů, takže není na místě čekat žádné vizuálně opojné scény či monstra. Parsons si zkrátka vystačí s minimem na to, aby mohl diváka udržet v napětí po celých 110 minut.
Backrooms tlačí na psychologizaci
Film je opravdu dobrý do doby, než se druhá hlavní postava (Renate Reinsve, která hraje psycholožku) musí vydat do labyrintu kanceláří. V ten moment film najednou začne psychologizovat všechny hlavní postavy a rozebírat celkovou message filmu. Pointa je přitom dosti předvídatelná – zhruba ve 30. minutě filmu jsem se modlil, aby to nakonec nebylo o tom, o čem si myslím, že to je.
Celý film pak ve výsledku působí jako něco, co mělo potenciál být opravdu skvělým počinem. To by se ale tvůrci museli soustředit jen na ty věci, které jim jdou nejlépe, namísto předkládání neskutečně banálních myšlenek, a to hlavně v posledních 20 minutách. Je to jako byste vstoupili do pokoje s opravdu zajímavou atmosférou, abyste si po hodině uvědomili, že se v něm vlastně nenachází nic moc zajímavého.
Verdikt
Je ovšem diskutabilní, jestli si tento film nakonec ode mě zaslouží být kritizován, když přece jen dělá skvělou službu svému žánru, což je napínání a strašení. Na horory se ale dnes už musí pohlížet komplexněji, a když se film prezentuje jako „elevated horor“, musí se u něj hodnotit právě i hluboké myšlenky. Většinou to mám rád, ale tady to bohužel nevyšlo.
Dnes jdu do kina na další horor Posedlost, natočený taktéž mladým tvůrcem, který začínal na YouTube. Tak doufám, že budu nadšen více. Děkuji, konec hlášení.
