Sérii Monstrum mám od jejího začátku opravdu rád. První sérii s Jeffrey Dahmerem dokonce považuji za jednu z nejlepších věcí, které v seriálové tvorbě vznikly za poslední dekádu. Následující Menendezovi byli také velmi slušní, jenže u třetího příběhu s Edem Geinem už začalo být jasně cítit, že Ryan Murphy pořádně šlápl na plyn a jeho fantazie začala nabírat úplně jiné obrátky.
Z relativně klasického true crime se postupně stalo něco jako Murphyho vlastní true crime Avengers, kde se míchají známí sérioví vrazi, různé časové roviny, fikce a reálné události. Chápu, že ne všem fanouškům tenhle směr sedí. Mně osobně se naopak líbí. Ed Gein byl díky tomu možná historicky dost přitažený za vlasy, ale jako seriál mě dokázal pořádně bavit.
Monstrum: Příběh Lizzie Borden pokračuje přesně v tomhle novém duchu. Jenže tentokrát už Murphyho experimentování nefunguje pokaždé tak dobře.
První polovina šlape skvěle
První polovinu série jsem si užíval opravdu hodně. Příběh Lizzie Borden má sám o sobě skvělou hororovou atmosféru a celé viktoriánské prostředí přesně sedí tomu nepříjemnému stylu, který Murphy umí prodat.
Obzvlášť mě v téhle části bavily postavy její zlé macechy Abby Borden a otce Andrewa Bordena. Právě rodinná dynamika a to, jak nepříjemně celý jejich dům působí, patřily pro mě k tomu nejlepšímu z celé série. Ze začátku jsem měl pocit, že přesně tahle dysfunkční rodina bude hlavním motorem celého příběhu.
Seriál má ze začátku dobré tempo, postupně odkrývá vztahy v rodině a zároveň si pořád zachovává ten lehce přepálený rukopis, který už po Edovi Geinovi od Monstra tak nějak očekávám. Není to dokument a Murphy už si dávno nehraje na to, že vám chce pouze převyprávět skutečný případ.
Chce vás hlavně bavit.
A právě v první polovině to funguje. Seriál je temný, stylový a dostatečně bizarní na to, abych měl chuť okamžitě pustit další díl.
True crime Avengers pokračují
Murphy si navíc znovu nemůže pomoct a musí do hlavního příběhu nacpat další známou postavu z americké true crime historie. Tentokrát dostává poměrně výrazný prostor Aileen Wuornos v podání Sarah Paulson.
A tady začal můj největší problém.
Aileen je sama o sobě skvělá postava a její linka mě ze začátku bavila. Přesně tenhle typ šíleného propojování různých vrahů napříč desetiletími mi u Eda Geina přišel zajímavý. Jenže zatímco tam podobné odbočky dodávaly seriálu zvláštní energii, tady začne Aileen postupně zabírat až příliš mnoho prostoru.
V určitou chvíli jsem měl pocit, že sleduji úplně jiný seriál.
A čím víc prostoru Aileen dostává, tím víc podle mě nechtěně odhaluje jeden z hlavních problémů celé série – že samotný příběh Lizzie Borden vlastně není až tak zajímavý, aby bez problémů utáhl osm epizod. Aileen je výraznější, zábavnější a postupně hlavní příběh skoro až zastíní.
Namísto toho, aby děj dál gradoval kolem Lizzie Borden, začne série zbytečně brzdit a odbíhat jinam. A právě od tohoto momentu pro mě začala postupně ztrácet tempo.
Ella Beatty mě úplně nepřesvědčila
Velkou část seriálu samozřejmě táhne Ella Beatty jako Lizzie Borden a tady budu asi trochu přísnější.
Beatty podle mě prakticky celý seriál jede jeden velmi podobný výraz. V některých scénách to ještě funguje, protože Lizzie má působit uzavřeně, zvláštně a trochu odtrženě od okolního světa. Jenže čím déle seriál běží, tím víc mi její herecký projev začal připadat jednotvárný.
Nejvíc je to znát během soudních scén.
Právě tam by podle mě měla přijít herecká exploze a momenty, ve kterých vám hlavní představitelka ukáže něco navíc. Místo toho na mě Lizzie často působila téměř stejně jako ve scénách o několik epizod dříve.
Poslední dva díly už se jen podivně plácají
Největší problém celé série ale přichází ke konci.
Už u předchozího Eda Geina jsem měl pocit, že je závěr dost natahovaný a seriál vlastně pokračuje i ve chvíli, kdy mohl úplně v pohodě skončit. Jenže tam Murphy alespoň pořád tahal z rukávu nové bizarní nápady. Někoho mohly štvát, někoho naopak oslovit, ale pořád jsem byl zvědavý, s čím přijde dál.
Tady se bohužel nic podobného neděje.
Poslední dva díly jsou strašně roztahané a působí spíš jako nadstavba příběhu, který měl už dávno skončit. Tentokrát už Murphy nemá žádné dostatečně zajímavé eso v rukávu, které by to natahování ospravedlnilo. Seriál několikrát vyvolá pocit, že jsme se dostali k přirozenému závěru, jen aby následně otevřel další scénu, další časovou rovinu a další epilog.
A celé se to začne tak nějak podivně plácat.
Přitom první polovina ukázala, že příběh Lizzie Borden dokáže fungovat velmi dobře. Jen ne nutně tak dlouho, jak si Murphy představuje.
Někdy je prostě méně více.
Kde je ten nepříjemný Ryan Murphy?
Zároveň mě překvapilo ještě něco. Monstrum bylo vždycky seriálem, který vám dokázal být vyloženě nepříjemný.
U Dahmera mi z některých scén nebylo vůbec dobře. Ed Gein zase ukázal Ryana Murphyho ve chvíli, kdy se naprosto utrhl ze řetězu a skoro až úchylně se vyžíval ve všem odporném, šokujícím a bizarním.
A přesně to od téhle série vlastně očekávám.
Lizzie Borden je oproti tomu překvapivě krotká.
Neříkám, že každých deset minut potřebuju někoho rozsekaného na kusy, ale tentokrát mi chyběl ten typ scén, při kterých vám Monstrum nepříjemně skřípe mezi zuby a nutí vás přemýšlet, proč se na něco takového vlastně dobrovolně díváte.
Tady těch momentů jednoduše moc není.
Verdikt
Monstrum: Příběh Lizzie Borden je pro mě bohužel nejslabší série celé antologie. Neznamená to ale, že jde o vyloženě špatný seriál.
První polovina mě bavila hodně, atmosféra funguje a nový přepálenější směr Monstra mi obecně pořád sedí. Problém přichází ve chvíli, kdy seriál začne příliš odbíhat k Aileen Wuornos, která je sice skvělá, ale zároveň začne samotnou Lizzie až příliš zastiňovat. A tím se ještě víc ukáže, že její příběh možná jednoduše nemá dost materiálu na osm epizod.
Ryan Murphy si ze své série definitivně vytvořil takové true crime Avengers a já jsem s tím vlastně úplně v pohodě. U Eda Geina dokázal i natahovaný závěr zachránit alespoň tím, že neustále přicházel s něčím novým a bizarním. Tentokrát už ale poslední dva díly pouze natahují něco, co mělo skončit mnohem dřív.
Pořád celkem fajn podívaná. Jen tentokrát bez toho správně nechutného pocitu, kvůli kterému mám Monstrum tak rád.