Zach Cregger je pro mě v současnosti jedno z nejzajímavějších jmen moderního hororu. Jeho Weapons (Hodina zmizení) patřilo k highlightům minulého roku a už Barbar ukázal, že tenhle člověk přesně ví, jak si s žánrem hrát. O to zajímavější pro mě bylo, že jeho dalším filmem je právě Resident Evil. Hry jsem nikdy nehrál a k celé značce nemám žádný velký vztah, takže jsem vlastně ani nevěděl, co od filmu čekat. Možná i díky tomu mě ale výsledek příjemně překvapil.
Resident Evil jako devadesátiminutová videohra
Nejvíc mě na filmu bavila celá ta jednoduchá situace. Hlavní hrdina je obyčejný týpek, který se prostě ocitne ve špatný čas na špatném místě. Z jedné nepříjemné situace se stane druhá, potom třetí a postupně se roztáčí spirála čím dál šílenějších událostí.
A přesně tady Cregger podle mě pochopil, jak Resident Evil uchopit, aby film nepůsobil trapně nebo jako laciná napodobenina videohry. Celé je to totiž vystavěné skoro jako hra. Hrdina musí procházet jednotlivými „levely“, přežít další problém, dostat se na nové místo a pokračovat dál k cíli. Přitom se sám postupně učí, jak v tomhle světě fungovat. I když jsem samotnou hru nikdy nehrál, tak mám pár stříleček za sebou a ty videoherní patterny dokážu dostatečně ocenit.
Hodně mě bavily i jednotlivé situace, protože jsou nápadité a každá má něco do sebe. Ať už jde o scénu se získáváním klíčů, nebo moment, kdy se kyselina dostane do výtahové šachty, film pořád přichází s něčím novým. Právě tyhle menší překážky a problémy ještě víc podporují pocit, že sledujete videohru, ve které se hrdina musí pokaždé nějak dostat do dalšího levelu.
Na začátku je totální zelenáč, který pořádně neumí ani střílet. Jenže čím déle film běží, tím je schopnější, jistější a efektivnější. Ke konci už pálí jednu ránu za druhou a máte pocit, jako kdybyste sledovali herní postavu, které se během průchodu postupně zvyšují statistiky.
Nemůžu samozřejmě posoudit, kolik přesných odkazů na hry ve filmu je a jestli budou fanoušci spokojení se všemi změnami. Z pohledu někoho, kdo do kina přišel prakticky bez znalosti předlohy, ale film funguje úplně samostatně a nic důležitého mi nechybělo.
Skvělá kamera a tempo bez hluchých míst
Velkým plusem je kamera. Film vypadá opravdu dobře a Cregger si několikrát pomáhá krásnými POV záběry, které ještě více podporují pocit, že Resident Evil vlastně „hrajete“ společně s hlavním hrdinou. Audiovizuálně je to čisté, přehledné a zároveň dostatečně stylové na to, aby film nepůsobil jako obyčejná studiová zombie jednohubka.
Hlavně ale skvěle funguje tempo. Devadesát minut uteče neuvěřitelně rychle a ani jedna pasáž na mě nepůsobila nuceně nebo zbytečně natahovaně. Film prakticky pořád hází hlavnímu hrdinovi pod nohy nový problém a každá další část má nějaký vlastní nápad nebo zábavnou situaci. Právě díky tomu mě jednotlivé pasáže bavily a měl jsem pořád chuť vidět, s čím film přijde dál.
Cregger navíc nezapomíná na humor. Resident Evil umí být vtipný, ale nikdy tak, aby tím úplně zabil hororovou atmosféru. A právě balanc mezi akcí, zombie hororem a komedií funguje překvapivě dobře.
Verdikt
Resident Evil není žádná revoluce zombie žánru a ani film, o kterém se podle mě bude za deset let mluvit jako o hororové klasice. Je to ale přesně ten typ přímočaré zábavy, který dneska občas chybí. Straight-up zombie akční horor se sympatickým hrdinou, svižným tempem, povedenou kamerou a režisérem, který moc dobře ví, co přesně točí.
Já jsem od toho jako člověk, který hry nikdy nehrál, prakticky nic neočekával. O to víc mě potěšilo, jak moc jsem se těch devadesát minut bavil. Cregger znovu ukazuje, že má horor v ruce. Tentokrát sice nepřináší nic výjimečného, ale servíruje velmi sympatickou, nenáročnou a hlavně zábavnou zombie jízdu.